Upalte tu čarodějnici!

Zase jsem se vzbudila s tou šílenou bolestí za krkem. Jak dlouho to bude ještě trvat, ta bolest je nesnesitelná. A ty divné sny k tomu. Mám si snad na něco vzpomenout? Nevím, jestli chci. Každou noc vím, že zemřu a to utrpení, ne nemám na to sílu.

Dlouhý den je za mnou, dávám si teplou sprchu. Nevím proč, ale přidávám stále více a více horkou vodu. Celá koupelna je zahalena v mlžném oparu, je to divné, mám husí kůži, ale voda mě nepálí.

V oparu se začíná odehrávat příběh. Co mi to připomíná? Je to, jako bych se dívala na film, ne není to film, je to můj sen. Ale v barvách a celý, ne jen útržky. Opět cítím to zoufalství a bezmoc…

Drobná žena kráčí pomalu po cestě, občas si sedá. Už nemá sílu ani energii, je tak unavená. Konečně doma, už je noc, chce se trochu najíst, ale nestihla dovařit ani polévku z poslední brambory, byl to náročný den. Omyje si ruce a obličej a upadá do postele. Jak moc by chtěla spát a aby to konečně všechno skončilo. Usíná.

Hlasité bouchání na dveře a štěkot psů ji vzbudí. Nemá sílu vstát. „Musíš jí pomoc, zachraň ji“ říká zoufalý Janek. Podepírá ji. Nejdou daleko, ale ty černé myšlenky nedokáže vyhnat z hlavy. Kolik lidí za poslední dobu už nestihla zachránit, nedá se to zastavit, nechce odvádět další duši. Bála se, aby už nebylo pozdě.

Kristu milovala jako svou dceru, byla u jejího narození. Měla se jmenovat jinak, ale její maminka nezvládla náročný porod a než se Janek vrátil a přivedl ji, bylo už pozdě. Mohla již je tu malou vzít do tohoto světa a vyprovodit maminku do světla. Dostala jméno po mamince. Nechce, aby taky odešla, nikdo by jí nezůstal. Její milovaný je už několik let odvedený a kromě té malé tu nikdo pro ni není.

Sklonila se nad její postýlkou, pohladila její jemné vlásky, přiložila ruce na její tělíčko. Janek jen stál opodál a modlil se. Po chvíli spadla na zem vyčerpáním. Krista se malinko pousmála a usnula, má vyhráno.

Zima byla nekonečně dlouhá, lidé dávno neměli co jíst a tak jí ani čím odměnit. Mnoho lidí zemřelo, mnoho jich stihla zachránit. Každý se těšil na jaro. Konečně začal sníh ustupovat a občas vykoukl ze země nový život. Strašná nemoc přestala zabíjet. Naděje příjemně zahřívala všechna srdce.

Přijížděli jezdci na koních, v čele s malým mužem v dlouhém černém plášti. Jeho nepříjemný hlas zněl po širém okolí.

„Přiveďte tu čarodějnici! Je spolčena s ďáblem samotným. Jen plameny zachrání její zčernalou duši.“ Lidé nechápavě přihlíželi. Snad každému tu někoho z rodiny zachránila. Kolikrát riskovala život pro ostatní. Tak, proč ona? „Jen čarodějnice může přežít mor. Dotýká se nakažených a mrtvých a nenakazí se! Upalte tu hříšnici.“

Stála na hranici a ke kůlu ji přivazoval Janek sám. Slyšela z dálky zoufalý pláč Kristy. Snažila se jí poslat uklidňující slova, věděla, že bude s ní dál ve spojení. Naštěstí ji dobře rozuměla a věděla, že tatínek jen plní rozkazy a že si jako kat nemůže určovat, kdy svou práci odvede a kdy ne. Poslala jí poslední pohlazení po tváři. Nemohla se rozloučit, ani s ní, ani se svým milovaným. Jen odevzdaně čekala na svůj konec. Co bude s lidmi tady, kdo jim teď pomůže? Krista je ještě moc malá, ale jednou třeba…

Janek pomalu roztřepanýma rukama utahoval provaz kolem jejího těla. Nebránila se, nic neříkala, asi se ani nebála. Za poslední měsíce si zažila tolik smutku a utrpení, že toto bylo možná i vysvobození. Své zesláblé tělo taktak udržela, aby se jí nepodlamovala kolena.

Pak Janek téměř neslyšně zašeptal: „Odpusť mi“. Skoro neviditelně kývla a zavřela oči. Jak utahoval provaz kolem jejího krku, zlomil jí vaz. „Tak to tolik nebude bolet“.

Měl pravdu, strašná bolest jen na zlomek okamžiku, pak se již jen pomalu vzdalovala od svého těla. Lidé se na to nemohli dívat, odvraceli se a plakali, i muži. Volala na ně, že je to v pořádku, že nikdo z nich za to nemůže, ať se netrápí, že je má ráda, ale nikdo jí neslyšel a nerozuměl. Jen Krista  přestala plakat a zdálo se, že se malinko pousmála. Je volná, světlo ji láká a přitahuje.

Je to příběh mé duše nebo té tvé? Někdy prostě věci nejsou tak, jak by se mohli na první pohled zdát.

Ať už strávíme oslavu Valpuržiny noci (pálení čarodějnic) jakkoliv, buďme rádi za to, co nám příroda a život dal a co nás naučil, buďme vděčni Matce Zemi (my všichni jsme její děti) a žijme tak, jakoby každý den byl tím posledním.

S láskou  Dana Chara

P.S. Chceš se dozvědět něco o příběhu své duše, zjistit, co z dávné minulosti se ti propisuje do tohoto života a prolomit to? Objednej se ke mě.